Máchovo jezero ubytování

Když přišel Karel Hynek Mácha v srpnu 1832, tehdy jako jednadvacetiletý student práv, se svým přítelem Eduardem Hindlem poprvé do krajiny pod Bezdězem, určitě netušil, že vstoupil do míst, s nimiž už bude navždy spjat. Setkal se zde totiž s mnoha inspirujícími podněty pro svá nejznámější díla, a to jak prozaická – Cikáni, tak básnická – Máj.

Okouzlily ho divoké, tajuplné rokle a bizarní skalní útvary v Kokořínském dole, zříceniny kdysi pyšných hradů (Starý Berštejn Jestřebí, Bezděz). Při pobytu na Housce jistě pociťoval sílu magických temných sil. Nejvíce ho však přitahoval opuštěný a chátrající hrad Bezděz. Kdykoli jeho kroky vedly na sever, směřovaly vždy na Bezděz, a to i tehdy, byla-li to zacházka, jak o tom svědčí jeho cesta do Krkonoš v roce 1833.

Hrady, které ho zaujaly, si kreslil do svého Zápisníku jako „hrady spatřené“. A tak kromě Bezdězu známe kresby Housky, Jestřebí, Starého Berštejna (Máchou nazývaný Pernštejn), Vřísku (Mácha jej znal jako Žižkův hrádek) a Helfenburgu u Úštěku. Mácha dokonce použil hrady k vymezení místa, kde se odehrává Máj. V tzv. Výkladu Máje čteme:

“Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují.”

Máchova nejznámější a nejslavnější lyricko-epická báseň Máj se rodila v Doksech, tehdejším Hiršberku, u Velkého rybníka (dnešní Máchovo jezero) a v okolí Dubé. Zde slyšel o otcovraždě z nešťastné lásky, ke které došlo v roce 1774 právě nedaleko Dubé. V Doksech navštívil popravní pahorek, kde „šedá lebka do krajiny hledí a lidé o ní leccos povídati vědí“. Také tady našel inspirující podněty pro svého Viléma, strašného lesů pána.

V Podbezdězí a na Doksku se tradovala pověst o loupeživém rytíři Pancířovi, který byl za své skutky potrestán tím, že jej v jeho sýpce na Myším ostrůvku uprostřed Velkého rybníka sežraly myši. Mnohem významnějším loupežníkem byl však Václav Kumer, pocházející z malé vesničky pod Bezdězem a přezdívaný Český Vašek, jehož životní osud je osudem i Máchova Viléma. A pak je tu Velký rybník obkroužený prstencem vršků, skála na břehu jezera, od roku 1910 nazývaná Jarmilinou, neboť zde se Jarmila setkávala se svým milým, zde se dozvěděla o jeho hrůzném činu a zde, jak je v Máji uvedeno, ukončila ve vlnách jezera svůj život.

Když se slavilo v roce 1936 sté výročí vydání Máje a úmrtí básníka, byl na Jarmilinu skálu umístěn jeho pomník. Zároveň zesílily tlaky z české strany přejmenovat Velký rybník na Máchovo jezero. V roce 1930 byla na hradě Bezdězu umístěna pamětní deska K. H. Máchovi, cesta z Mělníka přes Kokořín, Housku, Bezděz, do Doks a České Lípy, dnes červeně značená, byla nazvána Máchovou. Po druhé světové válce zmizel z povědomí lidí Velký rybník a zůstává pouze Máchovo jezero.

„Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy - ach nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému útěchy jaké dá? Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!

Tato závěrečná Máchova vize z Máje se nenaplnila. Sever české země se stal K. H. Máchovi osudným – v Litoměřicích zemřel jako člověk a v Máchově kraji se zrodil básník.